Vladimír Doksanský postával na refýži autobusové linky 285. A nebyl tady sám. S nelibostí sledovat jednu obézní dámu, která právě dotelefonovala a vybalila si nějaký umaštěný sendvič, do kterého se spokojeně zakousla. Vladimírovi se udělalo zle od žaludku. Odvrátil zrak stranou, ale po očku dál sledoval tu neforemnou bachyni, jak se cpe, jak se jí drobky kutálejí na obří ňadra, dokonce zahlédl, jak jí sklouzl plátek okurky do rukávu.
Vedle postávala drobná slečna se sluchátky v uších a téměř nezřetelně si podupávala nohou do rytmu reprodukované hudby. Dva muži stojící trochu dál se potichu bavili a nevěnovali ostatním žádnou pozornost. Vladimír se otočil a pohlédl vzhůru, do oblak. Kdyby se tak mohl odpoutat od toho všeho tady, být pryč někde daleko. Tam, nahoře …
Ucítil jemné žďuchnutí do zad. Otočil se. Za ním stál malý mužík s drobným knírkem a v pravé ruce svíral knihu v opotřebovaném červeném obalu. Přísně sledoval Vladimíra a jeho ústa se tiše pohybovala jako při nějaké podivné modlitbě.
„Co na mě tak civíte?“ zeptal se podrážděně Vladimír.
Mužík nic, bez mrknutí oka dál soustředěně hleděl na Vladimíra a k tělu si křečovitě tisknul červenou knihu.
Vladimír zavrtěl hlavou a pohledem stranou mužíka ignoroval.
Mužík si odkašlal a polohlasně zamumlal: „Sepre mode norovato.“
Vladimír se otočil a střetl se očima s mužíkem: „Cože?“
„Sepre mode norovato!“ vyštěkl tentokrát o poznání silněji mužík a obézní dámě leknutím téměř vypadnul sendvič i s okurkami do výstřihu. Diskutující muži ztichli a obrátili se k Vladimírovi: „Promiňte, říkal jste něco?“
„Sepre mode norovato!!!“ zařval mužík tak silně až s sebou cukla i slečna se sluchátky na uších.
Vladimír dělal, že mužíka nevidí, ale příliš se mu to nedařilo. Mužík si stoupl přímo před něj, otevřel knihu, zabodl prst na stránku popsanou drobným písmem a znovu zaburácel:
„Se-pre mo-de no-ro-va-to!“
Lidé okolo Vladimíra s evidentním zájmem začali sledovat, co se bude dít. Slečna si dokonce sundala sluchátka a obézní dáma konečně vylovila zapadlý zbytek sendviče ze záňadří.
Mužík bedlivě pozoroval Vladimíra s rukou stále zanořenou v knize. Vladimír se rozhlédl po okolostojících lidech a naprázdno polkl. Pomalu pohlédl na mužíka a jejich oči se střetly. Nekonečně dlouhou chvíli bylo ticho, když se Vladimírovi rty konečně pohnuly:
„Trade sepre urovata!“
Mužík se usmál, mírně se uklonil a sklapl knihu. Ještě se rozhlédl po ostatních a rychlým krokem odešel.