Nepatřičná skutečnost

  • 09.01.2013
  • Komentáře nejsou povolené u textu s názvem Nepatřičná skutečnost

Paní učitelka se postavila do pozoru, že stála rovně jako voják na přehlídce, a se zdviženým prstíkem a vysoko posazeným hláskem výrazně a úsečně artikulovala:

„Jestli ještě jednou nebudeš mít nachystané všechny pomůcky na kreslení, zůstaneš tu po škole a budeš si opakovat všechno, co jsme dnes probírali v matematice!!!“

Pavlík zahanbeně sklonil hlavu a v duchu mu běžel film o tom, jak paní učitelka už není a místo ní je tady Bertík, se kterým by si mohl hrát a vůbec se nestarat o to, jaké pomůcky má kdy mít.

„Rozuměls?!“ paní učitelka přiblížila svoji neforemnou hlavu těsně až k Pavlíkovi a vychutnávala si efektní dramatickou pauzu, která nezapůsobila jen na Pavlíka, ale i na ostatní žáky. Ti seděli téměř bez hnutí a obezřetně pozorovali hrbící se učitelku a Pavlíka s očima zabodnutýma do lavice.

„Rozuměls?!“ zopakovala paní učitelka svoji otázku a nespokojena s vlažným vývojem situace ještě více přidala na razanci: „Podívej se na mě a nahlas – tady přede všemi – řekni, že jsi rozuměl a že už nebudeš školu flákat a že si budeš vždycky řádně připravovat svoje pomůcky!“

A znovu pauza, tentokrát delší.

Pavlík nehodlal pohlédnout na paní učitelku, naopak – představa dovádějícího Bertíka ho pobavila. Jak umí skákat a řádit, kolik legrace se s ním dá užít a jak si báječně oba rozumějí. Ty představy ho tak pobavili, že se maličko pousmál. Jen lehce.

Ostříží zrak paní učitelky navyklý registrovat sebemenší pohyb ve třídě okamžitě zahlédl úsměv: „Tak ty se tomu ještě budeš smát? Asi je ti málo, že budeš po škole? Mám zavolat tvoje rodiče? Ty by se asi podivili, jak se ve škole chováš, co? Anebo…anebo …,“ paní učitelka hledala výhružku nejtěžšího kalibru, „anebo – mám tě rovnou odvést do ředitelny?“ Třída přestala dýchat. Žáci byli jako zmražení, Pavlík na sucho polkl. Ředitelna! Hrozba i pro žáky nejvyšších tříd. Stát tváří v tvář otylé, obrovité ředitelce se silnými brýlemi a bílým, modře lemovaným silonovým pláštěm bylo nepředstavitelné! Bertíku, kde jsi? Kde je tvoje dovádění a tvůj humor? Kde jsou ty divočiny, které jsi prováděl těm zlým a ošklivým lidem? Bertíku, prosím, zachraň mě!

Paní učitelka se napřímila, odvrátila hlavu od Pavlíka a směrem k oknu uštěpačně prohodila: „Dobrá, když je to tedy takhle …. “ A hned na to prudce vyštěkla: „Tak co mi řekneš? Jdeme do ředitelny?“

Pavlík se zachvěl a zavřel oči, pevně semknul víčka k sobě, aby vůbec nic neviděl. A kdyby to bylo možné, a tolik se mu nechvěly ruce, byl by si zakryl i uši. Nic nevidět a neslyšet! Kde jen je Bertík? Vždycky, když se něco semele, tak tu není! A přitom by ho právě teď tak nutně potřeboval!

Paní učitelka se otočila k Pavlíkovi zády, ušklíbla se a ledabyle zašveholila: „Tak dobře, rozhodl ses sám – každému, co mu patří!“

Pak se ještě jednou obrátila směrem k Pavlíkovi a třídě, ale to už nic neviděla. Před očima jí rozkvetla ohromná rudá skvrna a v hlavě pocítila palčivou bolest. A potom už nic. Neviděla, jak se Pavlík usmívá a na někoho mává, ani jak žáci ohromeně zírají na šlachovitou černou usmolenou postavičku s růžkama na hlavě a jedním kopýtkem tančící na chladnoucím těle paní učitelky.

Rubrika: Texty

Comments are closed.