Ameland II.

Začátek cesty je tady

Na Amelandu, stejně jako v celém Holansku, se jezdí na kole. Je to evidentně tradice, často nutnost a vzhledem k všudypřítomné rovině i docela sympatický a nenáročný dopravní prostředek. A když Holanďané, tak my taky! Ráno jsme si dodali odvahy, já panáčkem echt amelandského šnapsu, (vyráběného snad z kůží velryb), Jiřina dvojitou porcí smažených vajíček a jako necyklisté – na kolech jsme jeli naposledy před dvaceti lety – jsme si vyzvedli klíčky od zámku kol a mohli vyrazit. Plánovali jsme výlet na východní cípek ostrova, kde se nacházejí nejvyšší duny.

Písečné duny na Amelandu nejsou již z větší části jenom písečné, ale jsou porostlé vysokou trávou, která trpělivě odolává nepřetržitým náporům studených větrů, které Ameland bez ustání bičují. Stezky pro cyklisty se chytře proplétají dunami a díky za ně, neboť nebohý cyklista je alespoň částečně chráněn před silným větrem, který jeho jízdu často znepříjemňuje. Právě v jednotlivých prolukách mezi dunami jsme si uvědomovali sílu větrů a nemít na zádech batohy naplněné masivními průvodci, byli bychom určitě několikrát nemilosrdně sfouknuti z kol. Na pěkně udržovaných cyklistických silničkách jsou k dispozici v pravidelných intervalech „fiets-pompen“ – pumpičky na kola pro rychlý servis. Pumpičky jsme sice nevyužili, neboť naše galusky nepotřebovaly žádný dofuk, ale velice jsme ocenili, že pumpičky fungují a nikde nechybějí.

Během cesty na kolech jsme často míjeli hejna racků, ale i obrovských kormoránů, potápek, kachen, brodivých ptáků, burňáků a další opeřené havěti. Za necelou půlhodinku cesty od našeho hotelu jsme dorazili na výběžek, kde cyklistická stezka končila. Tady jsme mohli posoudit dvojí tvář Severního moře: na jedné straně jsme pozorovali klidné až mrtvé moře lemované pevninou vzdálenou necelých 20 kilometrů, na straně druhé již bouřil pravý nefalšovaný oceán. Docela blízko ostrova se tyčila těžební věž, která do romantické krajiny kolem příliš nezapadala. Ale což, stejně se většinou ztrácela ve všudypřítomném oparu!

Ameland_na-konci0F

Na východním konci ostrova jsme trochu výše a můžeme se kochat okolím. Při dobré viditelnosti zahlédneme pevninu pouhým okem nebo také dalekohledem

Cesta zpátky k hotelu uběhla o poznání rychleji, což měl na svědomí především vítr, který se nám hezky opíral do zad a z našich kol vytvořil příjemná vozítka bez nutnosti šlapat, ale také netypický tvar hotelu, který nás jakoby přitahoval. Byl totiž viditelný i z nejzazšího konce ostrova.

Ameland_hotel-dalka0F

Hotýlek vypadal na dosah, ale přece jenom jsme si ještě museli trochu zašlapat

 Maják na konci světa a tuleni

Na Amelandu kromě písečných dun, turistů, zvědavých racků, bičujícího větru a půjčoven kol je také starý maják a kousek za ním místa s hnízdištěm tuleňů. Maják nás lákal, tušili jsme, že z něj bude pěkný pohled na podstatnou část ostrova, ovšem chtělo to jenom vyšlapat nekonečně schodů, abychom měli ostrov jako na dlani. Maják z roku 1880 ve svých útrobách ukrývá muzeum námořní navigace a překvapivě i expozici o modernizovaném systému práce majáku – ten ještě donedávna fungoval s lidskou obsluhou, než byl vystřídán modernější automatickou signalizací na sousedním ostrově.

Ameland-pohled-z-majaku0F

Úchvatný pohled z majáku na západní část Amelandu

Od 14. století patřil Ameland Bavorsku, v roce 1598 získal nezávislost a od roku 1901 patří do provincie Frísko. Ostrovu se také někdy říká jako ostrov dětí, a to proto, že v roce 1918 jistý pastor Edmund Janssen sem začal posílat skupiny dětí z Německa na rekreaci. Dnes patří ostrov nejen dětem, i když především ty sem jezdí za originální atrakcí, a tou jsou tuleni, kteří zde volně žijí. Z majáku vidíme na nedalekou rezervaci tuleňů. Je to místo, kde můžeme jen tak, ve volné přírodě pozorovat tato zajímavá a svým způsobem roztomilá zvířata. Snad právě proto je ostrov tak oblíben u dětí a symbol šibalského tuleně se kromě znaku ostrova, objevuje téměř na všech suvenýrech, kterých se na Amelandu, ale i na pevnině prodává bezpočet. Tuleni jsou celkem plachá zvířata, ale tady jim nevadí ani blízko plující lodě, ani zvědaví turisté. Nesmíte se ovšem přiblížit příliš blízko, protože tuleni, ač se to nezdá, předvedou velice mrštný pohyb a ve vteřině zmizí v moři.   

Po dvou dnech jsme z Amelandu odjížděli, jako kdybychom tu strávili týden! Slíbili jsme si, že se do Nizozemí ještě někdy vypravíme a zase nějaký ostrov vyzkoušíme. Stojí to za to!

Rubrika: Cesty

Napsat komentář