Ameland I.

Před časem jsme s manželkou putovali Nizozemskem. Během náročné cesty jsme si řekli, že by nebylo od věci si trochu odskočit na moře. Nemám teď na mysli putování jachtou na vlnách Severního moře nebo dokonce koupání, které tady provozují jen ti nejotužilejší, ale jako pravověrní autoturisté jsme se rozhodli vyzkoušet jeden z ostrovů, který nám podle průvodce, (a také podle názvu), připadl nejhezčí – Ameland.

Podél severní části Evropy se táhne skupina ostrovů a ostrůvků, kterým se říká fríské a z nichž některé patří Nizozemí – to je pět nejvýznamnějších tzv. západofríských ostrovů. Další část ostrovů patří už Německu. Ostrovy jsou zbytkem písečné lavice, která vznikla někdy v době ledové a táhla se od francouzského mysu Gris Nez až po dánský Esbjerg. Později moře tuto písčitou lavici narušilo a některé ostrovy zmizely nebo se staly neobyvatelnými, jiné vydržely až do dnešních časů.

Na západofríských ostrovech vznikaly první osady již v 8. století, nejstarší památky na ostrovech jsou kostely z konce 15. století. O dvě stě let později byly nejvýznamnější ostrovy postupně zesíleny hrázemi a počet obyvatel vzrostl. Hlavním zdrojem obživy pro většinu místních lidí byl lov velryb, a to až to konce 19. století.

Dnes je nejvýznamnějším a největším ostrovem Texel s historickou zachovalou opevněnou vesnicí Den Burg. Terschelling je druhý největší západofríský ostrov s širokými plážemi a zalesněnými dunami. Perlou ostrovů je Vlieland, kde se nedá cestovat jinak než pěšky nebo na kole, protože auta sem nesmějí a ostrov Schiermonnikoog má zase nejširší pláž v Evropě!

Některé z ostrovů jsou skutečně pidi a kromě hejna racků a nějaké té drobné zvířeny na nich neobjevíte téměř nic, na jiných se můžete prohánět na kole nebo dokonce vlastním autem a prožít kouzelné noci v některém z místních stylových hotelů. Náš Ameland velikostí patří mezi takové prostřední ostrovy, není příliš hustě obydlený a má nejkrásnější písečné duny.  Tak no co ještě čekáme?

Ameland_celek0F

Při dobré kondici je možné skoro celý ostrov obejít po písečné pláži.

Vzhůru na ostrov!

Na Ameland se dostanete trajektem. Je to obrovská loď, která spolyká na horní palubě několik desítek aut a v dolní palubě ještě navíc stovky pasažérů a cyklistů. Ano, i na Amelandu, stejně jako v celém Nizozemí, se jezdí na kole. Ovšem Ameland měl pro nás – autoturisty výhodu, že kromě kola bylo možno si s sebou přivést i osobní auto.

Jízdní řád trajektu nás trochu zmátl. Během putovní Nizozemskem jsme si zvykli na celkem kvalitní služby a příkladnou péči o turisty, ovšem trajekt zřejmě pracoval podle jiných pravidel. Vzhledem k tomu, že ve všední dny a mimo sezónu odplouvá trajekt pouze třikrát  denně, byli jsme trochu ve stresu – co kdybychom poslední čas zmeškali? To bychom potom museli nocovat v autě v přístavu! A o to více se naše obavy zvýšily, když se kolem nás s blížícím se časem odplutí trajektu začaly stavět kamiony, bagry, traktory a my jsme nevěděli, zda se tam vůbec se svým plechovým miláčkem vejdeme a zda vůbec na Ameland dorazíme. V této chvíli jsem začal dokonce spekulovat o možnosti zaparkovat auto v přístavu a na ostrov se vydat jako pěší turista. Tuto eventualitu jsme ovšem zamítli vzhledem k našim objemným zavazadlům. Nehledě na náš vcelku kladný vztah k pohodlí cestování autem.

Vše se ale vydařilo, trajekt vyplul a my jsme se mohli oddat pomalé jízdě podél nesčetných bójek, které se jen tak ledabyle vznášely na poklidné hladině. Moře mezi pevninou a ostrovem totiž není příliš hluboké a trajekt by mohl snadno uváznout na mělčině, proto mu cestu přesně vymezují jakési tyčky – bójky a jízda tak připomíná zpomalený slalom na vodě.

Ameland, stejně jako ostatní ostrovy v Nizozemí a stejně jako celé Nizozemí, je na úrovni moře a vlastně i pod jeho úrovní. A z ostrova na pevninu je to co by kamenem dohodil. Což svádí k téměř bláznivé myšlence jednoduše dojít na Ameland pěšky. Ale to se opravdu dá! Byli jsme šokováni, když nám jeden německý pár na trajektu vyprávěl, jak podniknul v době odlivu přechod z pevniny na ostrov. Samozřejmě, že tento přechod je veden zkušeným průvodcem, neboť cesta musí být svižná a přesná vzhledem k rychle stoupající vodě při přílivu. My jsme ovšem strach mít nemuseli – v teple a suchu trajektu jsme za necelou hodinku dorazili do přístavu, který se před námi vyloupl z podvečerního oparu.

Ameland-pobrezi0F

Na Amelandu je krásné posezení u moře. Pokud ovšem nefouká a neprší …

Ameland měří asi 28 km na délku a v nejširším bodě má 4 km na šířku. Trvale zde žije téměř 3500 obyvatel ve čtyřech vesnicích s kouzelnými jmény znějící jako z dětské říkanky – Hollum, Ballum, Buren a Nes. Právě největší Nes je považován za jakési ústřední městečko ostrova. Tedy je to spíše větší vesnice, ale najdete tady všechno, co potřebujete k životu.

Počtem návštěvníků ovšem patří ostrov k těm hustěji obydleným, v sezóně tady bývá téměř  14 000 lidí, z nichž většina se ale zdrží maximálně 2 dny. Nizozemci prý rádi jezdí relaxovat na ostrovy, třeba o víkendech nebo ve dnech volna.

My jsme na průzkum ostrova měli jen pár dní, proto jsme hned po přistání bez meškání vyrazili směrem na východ, někam do písečných kopců a mlžného oparu. Tam, kdesi na samém konci, bude náš hotel!? A byl. Dál už to nešlo – dopravní značka slepé silnice jasně ukazovala, že pokračovat se dá už jen po moři.

Architektura našeho hotelu, která vzdáleně připomínala obrovskou vzrostlou houbu, jen příznačně doplňovala přírodní ráz ostrova. Poskytovaný komfort hotelu nás nadchnul. Až jsme se divili, kde se v téhle divočině bere ubytování takových kvalit a pohodlí, o klidu netřeba mluvit, protože jediný zvuk, který jsme slyšeli, bylo šumění moře a křik divokých ptáků.

Na Amelandu hnízdí, kromě jiných opeřenců, tzv. Racek stříbřitý, který dorůstá velikosti kolem metru. Jeden takový nás navštívil hned po našem příjezdu, a to přímo na zábradlí balkonu pokoje. Zřejmě si přiletěl omrknout nové hosty a nepochybovali jsme, že mu někteří z našich předchůdců dávali i něco do zobáku. Chtěl jsem v této tradici pokračovat, ale Jiřina projevila větší dávku rozumu a tuto činnost – krmení divokého obřího racka, mi rozmluvila. Stejně si ale myslím, že mám tam na Amelandu u racků vroubek, protože ještě dneska velice živě vidím, jak mě ten obr racků bedlivě pozoruje, jak si pochutnávám na tatrance, která klidně mohla být jeho.

Rubrika: Cesty

Napsat komentář